Crowdstorming: Jaké dárky za sponzoring projektu?

Chystám se inovovat svůj dlouholetý projekt nástroje na tvorbu barevných palet ColorSchemeDesigner.com a přidat spoustu nových funkcí a možností – kromě nové verze s ještě lepším rozhraním a více náhledy chystám i widget pro vložení do stránek, mobilní i destopové aplikace, sociální funkce aj. Plány mám poměrně přesné, teď už jen potřebuju do toho investovat spoustu času, který ale musím aspoň částečně zafinancovat. Seženu si na to sponzory, ale potřebuju jim k tomu nabídnout aspoň nějaké drobné výhody a odměny. 

Nějaké nápady mám, ale protože víc hlav víc ví, chtěl bych poprosit o co nejvíc nápadů i vás. Napište mi prosím do komentářů nebo do mailu, jaká odměna, výhoda či dárek by vás potěšily coby mecenáše takového projektu? Představte si, že byste do něj investovali desetikorunu, stovku, nebo třeba tisíc a více – jakou adekvátní drobnou odměnu by se vám líbilo za to dostat? Pozor, nejde o investice a zisk, jedná se jen o drobné dárky pro sponzory, především o nehmotné benefity typu "pojmenovat konkrétní paletu barev vaším jménem (nebo jiný názvem, který si vyberete)", ale vyloučeny nejsou ani drobné hmotné dary, např. "firemní" tričko vyrobené speciálně pro sponzory apod.

Uvítám každý nápad. A pokud se sponzorování vydaří, každý z realizovaných nápadů odměním – přinejmenším tou výhodou či dárkem, který jste sami navrhli.

Fenomén české filmové pohádky: proč se zarazil někdy v 80. letech?

Přemýšleli jste někdy o českých filmových pohádkách? Já docela často. A mám ze svých výzkumů celkem jasné závěry. Vemte si všechny klasické pohádky, od Pyšné princezny po Popelku, všechny jsou i po desetiletích kouzelné a všechny mají jedno společné: jejich příběh dokáže odvyprávět i dítě jednou, dvěma větami. Lineární, jednoduchý děj, jenom opentlený spoustou nepodstatných figurek, vtipů a scének, které od hlavního děje neodvádějí pozornost, jen ho podporují a obarvují. Ten příběh je tam ale vždy jen jeden, až trapně prostinký a průhledný:

  • Pyšná princezna: Nafoukaná princezna odmítne krále Miroslava, ten se k ní tedy vetře jako zahradník, pomocí zpívající květiny jí připomene dětství, slušnost a pokoru. Pak spolu utečou a nakonec je svatba.
  • Princezna se zlatou hvězdou: Princezna odmítne zlého krále Kazisvěta, uteče před ním do sousedního království, kde se na zámku mladého prince nepoznána uchytí v kuchyni. Když princ pořádá ples, objeví se tam v plné kráse, s princem se zaláskují, ale zase se schová do kuchyně. Nakonec se princi prozradí prstenem hozeným do polévky, spanilý princ zažene zlého Kazisvěta a je svatba.
  • Tři oříšky pro Popelku: Chuděrka otloukaná Popelka dostane náhodou tři oříšky, v nichž jsou postupně troje šaty. V prvních se seznámí s princem na honu, v druhých ho okouzlí na plese, ze kterého uteče. Ale spadne jí střevíček, podle něhož ji princ najde a je svatba (v šatech z třetího oříšku).
  • Zlatovláska: Král pošle Jiříka pro princeznu Zlatovlásku, Jiřík ji získá a přivede mu ji, ale cestou se zamilují. Starý král nechá Jiříka popravit, ale Zlatovláska ho oživí – starému králi se tatáž procedura nepodaří a Jiřík se Zlatovláskou mají svatbu.
  • Jak se budí princezny (Šípková Růženka): Princezně při narození zlá sudička prorokuje, že se v 16 letech píchne a všechno usne. Princezna se v 16 letech píchne a všechno usne. Pak dorazí princ, polibkem všechny probudí, zažene zlou čarodějnici a je svatba.
  • atd. atd. 

Samotný příběh by byl na jeden večerníček, vešel by se do pěti minut. Však ony ty pohádky takové jsou: pan Brodský jich v Hajajovi takhle odvyprávěl na prostoru pěti minut celé stovky. A v těch filmech není k samotnému příběhu nic přidáno. Jen je oplácán spoustou veselých scének se senilními králi, mravenečky, proradnými rádci, nemotornými preceptory, srandovními sluhy atd. Nejsou to žádné dějové linie, jen střípky na té jediné linii hlavního děje, které ho postrkují vpřed a vyplňují čas a hluchá místa a natahují ten pětiminutový příběh na 90 minut.

Nevím o jediné pohádce někdy od půlky 80. let, kde by to bylo stejně (snad krom Lotranda a Zubejdy). Jejich zápletky jsou neuvěřitelně komplikované a nelineární, děje troška zamotané, linek vždycky moc, je tam plno zvratů a paralelních linií, příběh odvyprávíte jen těžko. Spousta režisérů přitom ty pohádky umí natočit opravdu pěkné i dnes. Dokáží si vzít z těch klasických všechny hlavní typické atributy: vtipy, žertovné figurky, roztomilost i karamelovou výpravu. Ale chybí tam vždy to nejpodstatnější: děj. Jednoduchý a srozumitelný příběh s prostým dějovým obloukem, bez složitých eskapád, zvratů, trojitých konců, propletenců s dějovými liniemi B a C, dalších rovin a kdovíčeho ještě. Všechny pohádky za posledních dvacet třicet let trpí neuvěřitelnou spatlaností, komplikovaností a absencí jednoduchého příběhu. Nejvíc je to vidět u toho zatracovaného Trošky: on je fakt mistr ve výpravě i ve vytváření roztomilých figurek, tohle v těch pohádkách fakt umí a umí to zatraceně dobře. Ale právě u něj snad ještě víc než u těch ostatních (právě pro tu formální podobnost a blízkost) je vidět ta scénáristická bezradnost a přeplácanost děje...

Já bych si (a svým dětem) přitom tak přál, aby se někdo pochlapil a zase natočil nějakou klasiku tím jednoduchým klasickým způsobem. Námětů je pořád dost: buďto ještě nebyly použity vůbec, nebo by vůbec nevadilo, kdyby se natočily znova. Pták Ohnivák a liška Ryška, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Dlouhý, Široký a Bystrozraký (s dnešní technikou už by to šlo natočit!), Hloupý Honza, O dvanácti měsíčkách — jen u Erbena co zbývá námětů...

To u nás vážně není scenárista, který by uměl jednoduchý příběh? Nebo je problém jenom v producentech, že to nechtějí? Má někdo pocit, že je pod jeho úroveň udělat film tak jednoduše? Prosím…

Samozvané elitě národa: Táhněte třeba do háje!

Právě se v rádiu zase rozčiloval jakýsi doktor žijící v Německu, jak je ostudné, že čerstvě vystudovaný nezkušený doktor má tady nástupní plat pouhých 16 tisíc, což je 600 ojro, almužna, kterou dostávají "tam u nich" nezaměstnaní jako životní minimum. Jak je to možné, vždyť je to elita národa! Museli studovat šest let, musí se neustále vzdělávat, jezdit na sympozia. Chrůsa.

Milí doktoři, už vážně jděte do prdele s tím svým povýšeneckým elitářstvím!

Já jsem studoval osm let. Dlouhá léta jsem pak žil z ruky do huby, pěkných pár let potácení se na sociální hranici. Než jsem se něco pořádně naučil. Taky se musím neustále vzdělávat, publikovat, učit se nové technologie, abych mohl kvalitně pracovat. Teď, po dvaceti letech praxe si dokážu už slušně vydělat – stejně jako vy. Jenom mě, narozdíl od vás, nikdy ani nenapadlo, že coby ze školy čerstvě vylezlý neopeřenec se rázem stávám elitou národa a měl bych za to hned dostat 50 tisíc na packu. Mimochodem, nežijeme v Německu a v naší zemi není životní minimum 600 €, ale něco málo přes 3 tisíce Kč. Takže ten neochmýřený medik nedostává žádné existenční minimum, ale jeho pětinásobek, začíná s platem dosti blízkým průměrnému platu v zemi. To není nijak nefér. Nemluvě o krásné perspektivě a možnostech, které má – narozdíl od mnoha jiných profesí –  před sebou otevřeny.

A ještě mám jeden pohled, brutálně sociologický. Vy totiž žijete v přesvědčení, že jste ti nejnepostradatelnější, ti nejdůležitější na celém světě. Leda prd jste a v prd se obrátíte. Ano, každý jednotlivý člověk vás strašně potřebuje a vzhlíží k vám často jako k jediné spásné instanci, protože ho něco bolí, trápí, jde mu o život. Když budu držet v náručí nemocné dítě, bude pro mě lékař to nejdůležitější na celém světě. Ale z nadhledu, pro společnost, neřku-li lidstvo, jste pouhá zbytná servisní služba zlepšující kvalitu života, služba na úrovni manikérek a metařů. Přežila by bez vás společnost? No jistě, přežila bez vás všechny ty tisíce let – vždyť pány tvorstva se cítíte nejvýš nějakých posledních 200 let, a to ještě jen v poměrně maličké části světa. Bez vás by se zase snížil průměrný věk na přirozenější hranici, zrestartoval by se přirozený výběr a lidé by si zase začali pořizovat výrazně více dětí – a společnost by jela vesele dál, stejně jako to fungovalo kdykoli dříve, stejně jako to funguje v těch částech světa, kde jste se za pány veškerenstva ještě neprohlásili. Dokázalo by se lidstvo bez vás vyvíjet dál a výš? Bezpochyby, máme stejný historický důkaz. Kolik jen profesí a znalostí je důležitějších než ty vaše, kolik jich je, bez nichž by se lidstvo nepohnulo nebo rovnou zahynulo... Budeme-li důslední, pak by se dalo i dovodit, že ve výsledku společnosti dokonce škodíte, protože svou činností generujete nepřirozené a nadlimitní množství neproduktivních lidí, které už málem není jak živit, ničíte přirozený přírodní výběr a generujte lidstvu možná víc problémů než jich řešíte. Konec brutálně sociologické vložky. Ale takhle malincí byste se měli cítit, pokorní a oddaní.

Já jsem nikdy nepochyboval o tom, jak špatný systém odměňování lékařů u nás je. Moc dobře vím, jak moc služeb musíte dělat víceméně zadarmo. Mám celkem dobrou představu, co to dá práce poctivě vystoupat na ty vyšší příčky, kde už se člověk může cítit slušně ohodnoceným odborníkem s jistou sociální autoritou. Taky jsem vám vždycky fandil. Jenže po tom, co jste předvedli národu v posledních týdnech a měsících, po všem tom vašem veřejném kopání a prskání na všechny strany, vzteklém rozhazování hraček a dupání "já jsem nejvíc, a vy mi musíte dát nejvíc a musíte a musíte!", jste ztratili veškeré moje (a nejen moje) sympatie. Ve své povýšenosti úplně zapomínáte, že je tu spousta profesí, které jsou pro společnost stejně důležité (ne-li důležitější!) než vy, které jsou na tom ještě výrazně hůře než vy. Zdravotnický personál, který stejně jako vy slouží od nevidím do nevidím, ale narozdíl od vás nemá ani tu vidinu profesního růstu a ani teoretickou šanci na překročení průměrného platu. A co učitelé? Původně taky "elita národa" – dnes profese odborníků a perspektivy prostá. A vědci? Policie? Atd atd. Ale peníze pro všechny prostě nejsou. Můžeme se bavit o tom, kde vzít a kam přidat, případně jak vydělat víc, aby bylo z čeho přidávat – ale to je tak všechno.

Hodně mi svou mediální prezentací připomínáte mou čtyřletou dceru. Tuhle sedí v kuchyni na zemi a už půl hodiny řve, že chce lízátko. "Ale my žádné lízátko nemáme, beruško. Chápeš to?" – "Jo. Já chci lízátkóóó!!!"

Dodatečné doplnění: Z komentářů mnoha rozumných a chytrých lidí, které se ke mě dostaly, jsem si jistý, že většina soudných a intelignetních čtenářů pochopila, že tento příspěvek velmi expresivně a se silnou nadsázkou kritizuje způsob, jakým v médiích lékaři prezentují své názory a požadavky. Jejich velmi nešťastnou mediální preznetaci a veřejná vystoupení, kterými postupně dokázali odradit, znechutit a proti sobě popudit i mnoho z těch, kteří vždy stáli na jejich straně. A současně některé hysterické reakce, urážky a osobní výpady ze strany  "sdružení lékařů a přátel platů", okamžité psychiatrické diagnózy a ad hoc ohodnocení IQ, osobních i odborných kvalit, kterých se mi dostalo, a v neposlední řadě i vlna nenávistných a nechutných komentářů na facebookové stránce "Děkujeme odcházíme", mě utvrdila v tom, že tento příspěvek byl zcela namístě. Tak, a já si jdu dál "malovat ty svoje obrázky", a nechám lékaře volně odcházet.

Nápad na logo pražské zoo

Pražská zoo vypsala (zase) soutěž na nové logo. Nemám čas ani chuť se jí účastnit a už vůbec bych neměl čas to pak dotáhnout do konce, kdybych nějakou prapodivnou náhodou uspěl. Nicméně se mi přesto udělal nápad, tak ho aspoň dávám k dispozici komukoli, kdo si myslí, že by mělo smysl s ním něco provést, a kdo by současně byl schopen ho případně dotáhnout do úplného konce.

Pokud náhodou výše uvedené splňujete, ozvěte se mi.

Update: Kdyby se někdo náhodou obával, že tohle logo není moc životaschopné – že nepůjde zmenšit, že nepůjde udělat monochrom varianta atd. – tak já si to nemyslím. Naopak, jsem přesvědčen, že je velmi tvárné a že se s ním dá dělat mnohé. Doplnil jsem ale pro pořádek ukázku pár možných variant.

 

ČRo Dvojka–Praha: Zblázňujeme se nyní

Pro začátek se nejprve nalaďme na surrealistickou notu: Ve velkém rozhovoru v srpnu se ředitelka zpravodajských stanic ČRo svěřila, že "číslovky z názvů stanic rozhlasu mají zmizet". Tudíž od pondělka se ČRo 2 přejmenuje na "Dvojku".

Naladěno? Ještě ne úplně? Tož zkusme těžší kalibr:

(Šéfredaktor) dostal zadání eliminovat zpravodajství na Praze, ne zrušit, ale eliminovat.

Už jsme dostatečně surreální? Tak teď to nejlepší. Praha/Dvojka se podle slov ředitelky hodně potýká s tím, že ji výrazná většina posluchačů jsou lidé nad 50 let – tudíž se dozvídáme, že tato stanice mění formát, má se stát rodinnou a více cílit na mladé. Jak? Inu takto:

  • Schéma se opře o hudbu 60. let
  • Omezí se umělecká tvorba
  • Každé všední dopoledne zaplní vysílání rozhlasová verze ženského pořadu Sama doma (včetně vysloužilých TV moderátorek)
  • Každé všední odpoledne se můžeme těšit na zbrusu nové "posezení při čaji"
  • Páteční odpoledne bude patřit nové show pana Jana Rosáka
  • Sobotní dopoledne obohatí nový pořad Karla Gotta, v repríze nás znovu potěší i v neděli odpoledne

Kromě těchto novinek zůstává na Dvojce i většina stálic Prahy. Každý podvečer zahájí pravidelná hodina Písničky od srdce čili Hrajeme našim babičkám, denně od 18.30 pak následuje Ta naše písnička aneb Trubte nám trumpety, která se pouze v sobotu střídá s pořadem Dechovková hitparáda. V nedělní poledne nás i nadále potěší Zvony z chrámu sv. Víta – hodinku před nimi má vyhrazeno Nostalgické okénko Ondřeje Suchého a hned po nich Václav Hybš uvádí Šlágry od srdce. Nechybí ani nedělní bohoslužba a mnoho dalších pořadů "s moudrým hostem, vyprávěním a rozjímáním"…

Mně je cca čtyřicet a tohle programové schéma mi přijde jako program klubu důchodců. Jen z pouhé představy, že bych to měl poslouchat, se mi navaluje. Už jen číst si program Prahy/Dvojky, obzvlášť ten víkendový, člověka uspává. Ale je možné, že už nechápu tyhlety mladší generace a teenageři z toho budou ve skutečnosti na větvi a budou si hromadně pořizovat tunery ke svým iPodům, aby mohli Dvojku poslouchat… A to jsem si nedávno Prahu docela oblíbil, protože to mezi těma dechovkama a veršovanýma přáníčkama k devadesátinám se to dalo docela příjemně poslouchat. Jenže právě to se teď pokud možno eliminuje. Nebo ruší, kdo tomu má rozumět.

Už fakt nevím, jestli jsem zbláznil já, nebo někdo v Českém rozhlase.

Webdesign: Inteligentní řez

Téměř každý web tento problém řeší: v návrhu je připravené místo na nějaký obsah, a reálný obsah je pak ve skutečnosti delší. Je skoro jedno, jestli se jedná o řádky textu navíc, nebo o stránkování dlouhého výpisu. Řešením je obvykle to, že se přebytečný obsah schová a doplní se nějaká navigace, která skrytý obsah zobrazí – Více…, Další stránka…, Zobrazit… atd.

Je ale pouze a jen programátorská lenost, když se hodnota stanovená pro tento řez používá tupě, beze špetky interní inteligence. Často se pak totiž dostáváme do situace, kdy klikneme na další stránku, kde je zobrazena jen jediná položka. Nebo rozbalíme náhled komentáře, ze nějž byla skryta tři písmenka. Dělá to třeba i Facebook: delší status je uříznutý, následují tři tečky a tlačítko "Zobrazit více", zabírající dva řádky — a poměrně často vídám, že text je po "rozbalení" vlastně kratší, než "sbalený", protože systém uřízl jediné slovo. Kdyby ho tam nechal, tak by vlastně ušetřil.

Kdykoli je to možné, snažím se v takových případech použít inteligentní řez. To je takový postup, kdy není stanovena jen maximální délka obsahu, ale také minimální délka přetečení. V místě řezu se pak porovná nejen to, v kterém místě obsah přetéká, ale taky kolik ho přetéká. A pokud přetéká méně než nastavené minimum, obsah se neuřízne. Na stránce pak občas bude obsah delší, než je stanovený limit, ale ve většině případů to nikomu a ničemu nebude vadit — většině uživatelů je úplně šumafuk, jestli je na stránce 50, nebo 53 příspěvků. Naopak jim dáme jistotu, že když už musí kliknout na další stránku nebo něco rozbalit, neudělají to kvůli jediné položce nebo třem písmenkům, ale dostanou obsah, který za to aspoň trochu stojí.

Ovšem ani v případě, kdy obsah v žádném případě dané maximum přetéct nesmí (třeba když jsou na stránce boxy, které musí mít stejnou přesně danou výšku), není tahle metoda ztracená. Lze pak použít o malinko složitější algorimus, dvojitý řez. Minimální délky přetečení jsou potom stanoveny dvě: jedna menší, která určuje, jak krátký obsah už je příliš krátký na schovávání; a druhá o něco větší, která určuje, jak dlouhý obsah má být po rozbalení (či na nové stránce) minimálně zobrazený. V místě řezu potom porovnáme přetékající obsah s tím menším minimem, a pokud zjistíme, že přetéká příliš málo, odpočítáme z konce obsahu kus odpovídající tomu většímu minimu, a řez provedeme tam. Jinými slovy, pokud se nám ten přečnívající ždibínek už na původní místo opravdu nevejde, obsah uřízneme o kousek dřív, aby ten ždibínek nebyl až tak malý.

Na straně programátora je s tím trochu víc práce, třeba se složitějším zpracováním stránkovače, ale pro uživatele je to obvykle velké plus.

Dopis pro křupany a burany v sAutoleasing

Dobrý den,

dostali jsme od vás "Urgenci vydání technického průkazu". Chtěl bych vás informovat, že technický průkaz k vozu jsme obdrželi poštou od prodejce až přibližně 4 týdny po převzetí vozu, takže 30denní dobu, kterou máme dle smlouvy na vyřízení a na jejíž nedodržení se odkazujete, nebylo možné dodržet – ovšem nikoli naší vinou.

Tento týden jsme vůz již přihlásili a technický průkaz je na cestě k vám.

Každopádně vás ale musím důrazně požádat, abyste si podobný styl jednání napříště odpustili. Váš dopis je napsán velmi neslušným, výhružným a urážlivým stylem, aniž by to bylo nezbytné. Považuji za neobvyklé a překvapující, aby nějaká společnost už v první upomínce na problém (který může nastat z jakýchkoli příčin) oslovovala své zákazníky takovýmto nevkusným a agresivním způsobem. Pokud by se váš přístup měl opakovat, budu to považovat za hrubé porušení dobrých mravů v obchodním styku a následně podle toho i jednat, včetně okamžitého odstoupení od smlouvy.

S pozdravem …

Jinými slovy: milý sAutoleasingu, přesněji řečeno "Klientský servise – Týme řádná správo", takhle si jednejte se svým psem a ne se mnou. Téhle leasingovce České spořitelny a hulvátům, kteří tam pracují, je pro příště lépe se obloukem vyhnout.

Cloudthinking: Jak na správu dat v počítači

Doba se mění, GB nebo dokonce TB dat znamená dnes úplně něco jiného než před pár lety, úložiště jsou levná, cloud storage dostupné a linky levné, nových nástrojů nepřeberně a kozel aby se v tom vyznal. Stejně jako většina lidí, kteří něco tvoří, mám v počítači data několika druhů:

  1. provozní soubory, nezálohují se, když o ně člověk přijde, čert je vem
  2. uživatelská data – dokumenty, fotky, pošta, multimédia atd. Záloha je naprosto nezbytná, je to to nejcennější, co mám.
  3. pracovní data:
    1. složky se soubory, kde něco tvořím, a až to dokončím, strčím to do archivu
    2. složky se soubory, kde vyvíjím nějaký projekt, potenciálně by bylo užitečné verzování, několik stagí (ale zatím to nedělám); u některých projektů se synchronizuje s ostrou stage serveru (což ale stále dělám ručně)

A co teď s tím nejlépe provést, jak si ta data zorganizovat? Osobně to zatím mám tak, že žádné verzování ani stagování neprovádím – pohříchu ani SVN a iné zvieratká vůbec neumím používat – ručně si udržuju pracovní složky a hotové projekty strkám do archivu a všechno (tj. body 2, 3a, 3b + archiv) denně zálohuju na mirrorovaný externí disk (RAID 1).

Ale cítím, že to není úplně to ideální, jak bych to dělat mohl. V souvislosti s tím, že na tom externím disku začíná docházet místo a budu s tím muset něco dělat, začínám koketovat s myšlenkou udělat s tím něco razantnějšího. Ale co a jak nejlépe? Nahodit a naučit se používat nějaké SVN/Git? A jak, do jaké míry; a pouze lokálně, nebo i na serverech? A co nějaké internetové úložiště, zduplikovat tam aspoň část nejkritičtějších záloh? Mám k dispozici i chytrého FTP klienta se synchronizací a virtuálními disky, mám tu i chytré adresáře schopné provádět akce při jakékoli změně, to se dá určitě taky využít... Možností jsou mraky, ale pro co se rozhodnout?

Jak to máte vymyšlené vy? Určitě nějak geniálně, svěřte se a poraďte. Ale prosím: považujte raději mě i případné další čtenáře jen za mírně poučené laiky, co slova jako "commit", "deploy" nebo "cloud" v životě neslyšeli. Díky.

Kdyby ty BFU nébyli…

Čtu si na Zdrojáku výlevy všech těch geniálních ajťáků a živě jsem si představil ten scénář. Všichni „BFU“ jednoho krásného dne opravdu vyslechnou přání pana geniálního ajťáka a skutečně odnesou svůj počítač zpět do prodejny, protože „jsou příliš hloupí, aby ho mohli používat“. Prolínačka, a geniálního ajťáka vidíme sedět na chodníku s cedulí "Programuju za jídlo", protože počítače už používají pouze ostatní geniální ajťáci.